Pyšelský kopeček

3 minutes

Pyšely; trasa 10,5km

Víkend před námi a čeká nás závodění. Nastala doba, kdy si můžu ze závodů vybírat a volit, co je pro mě příjemnější. Ať už je to z důvodů lokality, pořadatele, startovného, délky trasy, ale nakonec i počet účastníků. A tak vyhrál Pyšelský kopeček. Závod, který je určen pro širokou běžeckou veřejnost v kategoriích běh na 10,5 a 21 km, canicross na trati 10,5 a 21 km. Počet závodníků je omezen. Což je fajn předem vědět, že to nebude masová záležitost. A není to o tom, že bych tam měla primárně větší možnost urvat medaili, jelikož nikdy nevíte, kdo jak běhá, ale proto že celá akce je víceméně pohodovější.

Tentokrát jsem svůj snídaňový rituál přesunula do prostředí říčanského farmářského trhu, kde můj kamarád tvoří skvělé espresso z čerstvě pražené kávy a domácí koláč od slečny z vedlejšího stánku se k tomu náramně hodil. Taková správná snídaně před závodem. Z Říčan do Pyšel už to je co by kamenem dohodil. Při registraci se netvoří fronty a v přilehlých polích vyvenčíme psy. Prostě paráda! Jen to počasí mi trochu dělá vrásky. Takový pěkný apríl. Dešťové přeháňky a teploměr neukáže víc jak 6 stupňů. Zahřeji se rozběháním a myšlenkou, že to je to nejlepší počasí pro běh se psem. V chladném počasí se mu běží parádně, nemá potřebu cestou pít a ani se chladit v bahnitých kalužích.

Na startu se nás sejde 18 běžců se psem. Většina připravena na kratší trasu. Počet závodníků i prostor startu umožňoval hromadný start a byl bez kolize a nepříjemných střetů. Už první kilometr naznačoval, jak to celé dopadne. Takže když přede mnou vypálil jeden běžec, který mi velmi brzy zmizel z očí, a za mnou několik desítek metrů byly ostatní. Trochu mě to znejistilo. První kilometr je vždy sprint, tady byl navíc do kopce. Takže jsem si upravila tempo pro mě přijatelné, abych si celou trasu mohla užít a nelitovat v posledního úseku.

 

Trasa vedla z 90% po lesních cestách. A déšť z nich dotvořil dokonalý kros. A tak jsme s Gepettem utíkali a užívali si místní les. Byli jsme tam sami. Žádná motivace před námi ani za námi. I když motivace za námi by mě stresovala. Takže to bylo fajn. Ocenila jsem tak naše tréninkové výběhy sólo, kde se prostě maká, i když to není závod nebo i trénink v houfu lidí. Trasa byla skvěle značená i s kilometrovníky. Trasu a ani terén jsem si tentokrát předem nenastudovala, nechala jsem se překvapit. První polovina závodu byla téměř z kopce. Až jsem si vzpomněla na závody v Oisanských alpách, kde dlouhé seběhy znamenaly prudké stoupání vzápětí. A tenhle zákon, světe div se, platil i v Pyšelích. Na pátém kilometru, kde bylo občerstvení, začalo mírné stoupání a gradovalo to pár kilometrů před cílem. Na chvíli jsem přešla do chůze s pohledem vpřed. A ejhle fotograf. To mi nedá, a musím se rozběhnout. Uf, ten mi tady scházel. Ale do cíle už to máme jen kilometr. Dobíhám celkově jako druhá, první ve své kategorii. Karty byly nečekaně rozdány už na prvním kilometru.

A co Gepett? Letěl jako o závod, start bez zaváhání, makal celou cestu a upaloval vpřed, až mu ušiska vlály. Chladné počasí mu k perfektnímu výkonu pomohlo. Jen v posledním kilometru, kdy se blížil cíl, si začal cupitat. Jako by mu bylo smutno, že tenhle výběh končí. To mi dělá snad vždycky a pak ty cílové fotky vpadají, tak jak vypadají. Každopádně odměna ho nemine. Je to můj parťák!

 

Všechny fotografie zde.

Napsat komentář